Logo ASU
Astronomický ústav
Akademie věd České republiky
Logo AV


LETOŠNÍ ZATMĚNÍ SLUNCE
(A KLEMENTINUM)


  Dovolil bych si připomenout na těchto stránkách událost, kterou jako astronomové očekáváme již dlouhou řadu let. Snad proto tak učiním s možným předstihem před běžným tiskem, který o ní jistě bude psát často, tak zvaně "srozumitelně", ale asi i povrchně. Nicméně pro mnohé čtenáře už bude pozdě. Vy ale budete mít možnost se na tento jev náležitě připravit. Jde o nadcházející úplné zatmění Slunce, které nastane dne 11. srpna letošního roku, čili 1999. V závěru tohoto článečku bych si pak rád, alespoň nepatrně, přihřál ještě trošičku i té "klementinské a historické polívčičky".

To, že vznikají zatmění Slunce a Měsíce pozoruje lidstvo už od pravěku. Dokladem toho jsou nejstarší psané památky lidstva, které si často všímají nebes, hlavně komet a zatmění. Pro diváka, který je alespoň ještě trochu svázán s přírodou a není totálně zkažen televizí a září světel velkoměst, jsou to jevy naprosto vyjímečné přírodní krásy. Také by asi bylo výborné si uvědomit, že již staří Řekové (promiňte mi to vykřičené spojení, ale je tomu opravdu tak) dobře věděli proč a jak k zatmění dochází, zatímco například staří Číňané, od nichž máme zápisy ještě starší, sice zatmění pečlivě pozorovali, dokázali odhadnout, kdy nastane, ale o jeho skutečné příčině příliš jasno neměli.

Také evropský středověk dobře znal příčiny zatmění a opravdu není pravda, jak se nám snažila různá ta propaganda vštěpovat do hlavy, že to byli tupci a náboženští tmáři bez schopnosti vědecky zkoumat přírodu. Jako krásnou ukázku vysoké znalosti astronomie v zemích koruny České bych si dovolil uvést okomentovaný překlad jednoho úseku z kroniky Františka Pražského. Učiním tak ale až v závěru tohoto článku, až nám budou jasnější některá astronomická fakta a až budeme plně schopni vychutnat dokonalost a krásu jeho popisu.

OBECNĚ O ZATMĚNÍCH

Jestliže se tři nebeská tělesa, z nichž jedno je Slunce, dostanou do jedné přímky, nebo alespoň skoro do jedné přímky, může nastat zatmění jednoho ze zbylých těles. To se naprosto běžně děje například u Jupitera a jeho měsíčků, u jiných velkých planet, a občas také u Země s Měsícem. Zde pak jde o velkolepé přírodní divadlo. Zemský stín, který má nejprve průměr stejně velký jako je Země sama, se postupně zužuje a v průměrné vzdálenosti Měsíce, čili ve vzdálenosti 60 zemských poloměrů (384,4 tisíc km), má průměr už jen 9 200 km. Znamená to, že se do něho za příznivých okolností může "schovat" celý Měsíc dva a půlkrát (2,65x). Dochází tak k úplnému zatmění Měsíce.

Měsíční stín, který má nejprve průměr Měsíce, se samozřejmě také postupně zužuje a u Země jeho stín prakticky končí. Jenže - nebeská tělesa neobíhají po kružnicích (jak už perfektně znal Ptolemaios), ale po elipsách, v jejichž ohnisku je těžiště soustavy (jak kousíček od Klementina v Karlově ulici objevil Joh. Kepler). Díky tomu se Země od Slunce každý rok vzdaluje a zase se k němu přibližuje (nejblíž většinou 4. ledna, letos ale 3.1. ve 14 hodin SEČ, nejdál v červenci, letos 7.7. v 0 hodin SEČ). Totéž koná Měsíc při oběhu kolem Země vždy jednou za periodu, které říkáme anomalistický měsíc (27 dní, 13 hodin, 18 minut, 33,1 vteřiny). Podle toho, zda je Měsíc blízko a Slunce daleko, čili když je Měsíc velký a Slunce malé, tedy nejlépe v létě, jako tomu bude i letos, nastává úplné zatmění Slunce. Naopak, když je Slunce blízko, čili když je veliké, může nastat jen prstencové zatmění (Slunce není zcela zakryto a svítí z něho jen zářivý prstýnek okolo zakrývajícího Měsíce). Tehdy ovšem úplná tma nenastane.

Nastane-li ale úplná tma za světlého dne, je to jev tak vyjímečný, že neunikne pozornosti naprosto nikomu, tedy ani kronikářům, kteří od nejstarších dob tyto jevy dost pečlivě zapisovali. Aby usnadnili práci historikům, vydávali astronomové nejrůznější výpočty zatmění. V minulém století to byl především pražský rodák, Rakušan Theodor von Oppolzer (1841 - 1886), který 1887 posmrtně vydal Canon der Finsternisse, což byla zatmění Slunce i Měsíce pokrývající období 1208 př.n.l. až 2162 n.l.

Dnes snad nejlepší soupis slunečních zatmění udělali v roce 1983 Rakušan Hermann Mucke a Belgičan Jean Meeus, který je dobře známý svými programy pro výpočty různých jevů na obloze. Je to "Canon of Solar Eclipses -2003 to +2526". Tento Kánon nám tedy pokrývá velmi dobře prakticky celou dobu, kdy lidstvo tyto jevy mohlo zaznamenávat. Z důvodů úplnosti a pro statistiku jsou v něm uvedena i ty nejnepatrnější částečná zatmění. Lze tedy dobře udělat jejich statistiku a porovnat ji s teoretickou předpovědí. Za celou dobu 4 530 let nastalo 10 774 zatmění, z toho 6 886 bylo centrálních. Znamená to, že za sto let nastane průměrně 237,8 zatmění. Jak je tedy vidět, je to jev poměrně běžný. Přesto ale úplné zatmění viděl jen málokdo. Viditelné je totiž jen z úzkého pásu, který je široký maximálně 270 kilometrů. Běžně je ale tento pás široký jen okolo sta kilometrů. Proto je to jev tak mimořádně vzácný. Na jednom daném místě povrchu Země se opakuje jen asi tak jednou za 360 let. V Čechách bylo úplné zatmění Slunce 7.6.1415 - říkalo se, že předpovědělo záhubu mistra Jana Husa. Pak bylo 12.5.1706 a příští bude 7.10.2135. Takže pozor! Propásneme-li letošní zatmění 11. srpna, které sice nebude úplné u nás, ale blízko našich hranic, pak další úplné zatmění budeme mít až za 136 let!

Pro úplnost snad poznámku k měsíčním zatměním. Kniha J.Meeus, H.Mucke: "Canon of Lunar Eclipses -2002 to +2526" obsahuje 10 936 zatmění. Z toho je 3 159 úplných a 3 810 částečných. Polostínová zatmění, kterých je 3 967 nelze okem vůbec pozorovat pro nepatrnost tohoto jevu. Vychází tedy 153,88 pozorovatelných zatmění na století, čili mnohem méně, než slunečních. Přesto skoro každý z nás už někdy v životě viděl úplné měsíční zatmění, zatímco sluneční ne. Je to proto, že měsíční zatmění může vidět skoro každý, kdo je na té polokouli Země, která je přivrácena v danou chvíli k Měsíci. Není to tedy jev omezený ve své viditelnosti na tak malou plochu povrchu Země, jako je sluneční zatmění.

Chápavý čtenář se možná podiví, proč nevznikne měsíční zatmění při každém úplňku, kdy je Měsíc na opačné straně než je Slunce a naopak sluneční zatmění při každém měsíčním novu. To je způsobeno tím, že rovina dráhy Měsíce není totožná s rovinou, ve které obíhá Země kolem Slunce. Rovina dráhy Měsíce je skloněna k rovině ekliptiky o 5° 8' 43,4", přičemž tento sklon se periodicky zvětšuje a zmenšuje o 9' s periodou 173 dní. Pro vysvětlení: Rovině, ve které obíhá Země okolo Slunce, říkáme ekliptika (od slova eclipsis, čili zatmění). Zdánlivě pak je ekliptika největší kružnice na obloze, po které se pohybuje Slunce. To, že jsou obě tyto roviny navzájem k sobě skloněny, způsobí, že se, lidově řečeno, obě tělesa nepotkají pokaždé. Potkají se jen tehdy, když během novu či úplňku je Měsíc poblíž ekliptiky, čili poblíž své "uzlové přímky", jak zní přesný název průsečnice obou rovin. Takže jen tehdy, pokud je Měsíc v úplňku či novu a současně je i poblíž ekliptiky, může dojít k zatměním. Odtud tedy vznikl název ekliptiky. Ukážeme si, že i toto dobře znali nejen antičtí, ale i středověcí astronomové.

NĚKOLIK ZÁKLADNÍCH POJMŮ

(Jedná se pouze o sluneční zatmění)
  • Centrální zatmění - nastane, když osa středů Slunce a Měsíce protne zemský povrch.
  • Necentrální zatmění - nastane, když tato osa zemský povrch neprotne. Většinou je jen částečné, v mimořádných případech (samozřejmě, že jen na malé ploše zemského povrchu) může být úplné či prstencové.
  • Prstencové zatmění přecházející do úplného a zpět do prstencového vzniká díky tomu, že počáteční a koncový bod zatmění je více vzdálen od Slunce než střed zatmění. I tento typ zatmění je velmi vzácný.

Den "D", čili 11. 8. 1999

A jsme u očekávané události. Letos 11. srpna nastává úplné zatmění Slunce v 10 hod. 30 min. SEČ v oblasti Atlantiku, ne příliš daleko od USA. Při místním východu Slunce je to asi 350 km jižně od Nového Skotska. Šířka pásu totality (tedy šířka pruhu, kde bude zatmění vidět jako úplné, je 112,1 km, maximální délka zatmění je 2 min 22,9 sec ve středním Rumunsku, konec zatmění je ve 13 hod. 36 min. SEČ v Indii. Kotouček úplného zatmění se přesouvá k východu rychlostí o trochu menší než je 1 km za vteřinu, což je postupná rychlost Měsíce v jeho dráze kolem Země. Rychlost stínu je zmenšena rotací Země, která nás unáší také od západu k východu. Stín přejede celou dráhu po Zemi za 3 hodiny a 6 minut.

Stín Měsíce vystoupí z oceánu na evropský kontinent v Anglii v oblasti jejího jihozápadního výběžku, zasáhne Plymouth, přesune se přes kanál do Francie (Cherbourg, Le Havre, Rouen, Remeš, Méty, Strasbourg, který leží ještě těsně v jižní části stínu). Dále jde jihovýchodní Belgií a jižním (ne tedy celým - !) Lucemburskem (Lucemburk). Pak postupuje přes Německo jižně od Mannheimu, přes Karlsruhe, střed jde Stuttgartem, Augsburgem. V Mnichově je délka zatmění více než 2 min. Stín jde dále do Rakouska, v Solnohradě (Salzburgu) je délka zatmění 2 min, Linec je na severním okraji stínu, Štýrský Hradec (Graz) je téměř na jižním okraji stínu s délkou zatmění jen asi 1 min. Stín zcela mine Vídeň. Chceme-li vidět zatmění, musíme na jih od Vídeňského Nového města.

Zvláštní pozornost si zaslouží Maďarsko. Stín přechází přes jižní část Neziderského jezera, v Sopronu je délka zatmění asi 1,5 minuty, střed zatmění jde Szombathely, a přes Siófók - přičemž celé Blatenské jezero (Balaton) bude mít zatmění úplné - dále na Szeged. V Rumunsku pak jde zatmění přes Arad, Temešvár, přičemž ve středním Rumunsku poblíž Pitešti, které je na ose stínu, dosahuje zatmění své maximální délky, 2 min 23 sec. Zcela mimořádně dobře je na tom Bukurešť, protože střed stínu jde přímo přes ní, kousek od bukurešťské hvězdárny. Je samozřejmé, že právě do Bukurešti na hvězdárnu se k našim kolegům (ředitelkou je paní Dr. Magda Stavinschi, kterou jsem před časem prováděl nejen po Praze, ale i po Klementinu) sjede početná astronomická komunita, aby zde prováděla různé vědecké experimenty. Jde jako obvykle o astrofysikální pozorování Slunce, tedy především jeho korony, o studium dynamiky sluneční soustavy, ale třeba i o známé potvrzování Einsteinovy teorie gravitace, čili obecné teorie relativity, která předpovídá ohyb světla v gravitačním poli. Při kraji Slunce by se mělo světlo odchýlit díky tomuto efektu o 1,75" (úhlové vteřiny), když se vzdáleností od středu Slunce tato odchylka klesá nepřímo úměrně se sinem této vzdálenosti. Poprvé byla odchylka zachycena 1919.

Stín Měsíce pak prochází jižně od Constance a severně od Varny v Bulharsku, Černým mořem, severovýchodním Tureckem, zachytí severní výběžek Syrie, jde severním Irákem do Íránu, čili projde hlavně Kurdistánem. Dále jde jižně od Afghanistánu do Pakistánu, Indie a končí při místním západu slunce jak již řečeno ve 13:36 SEČ v Bengálském zálivu.

Proč jsem řekli, že zvláštní pozornost si zasluhuje Maďarsko? Inu, když už se za zatměním vypravíme, chceme ho také vidět. A v tom nám v Evropě většinou brání mraky. V oblasti Anglie je to s průměrnou oblačností velmi špatné, ve Francii též, ale jak jde stín postupně od oceánu do vnitrozemí, průměrná oblačnost klesá a to až do Rakouska, kde se náhle pozorovací podmínky prudce zhorší vysokou oblačností v Alpách. Pak ale následuje Maďarsko, které je v dešťovém stínu Alp. Existuje velice instruktivní obrázek, který udělal vedoucí družicového oddělení Českého hydrometeorologického ústavu, Dr. Martin Setvák, CSc, právě pro okamžik 11:30 SEČ, kdy zatmění zde vrcholí. Zprůměroval družicemi zachycenou oblačnost během prvních 20 dní v srpnu v letech 1995 až 1998 a to vždy pro 11:30 SEČ. Z obrázku je patrno, že právě oblast Blatenského jezera má nejmenší oblačnost (jen asi 10% či dokonce méně) z celé Evropy. Kolem Dunaje se podmínky trochu zhoršují, aby v oblasti Szegedu dosáhly opět skvělých parametrů. Odborníci ale radí, že nejlepší je mít s sebou nějaký dopravní prostředek, sledovat předpověď počasí, a operativně dojet na místo, kde se předpokládá, že bude zcela jasno.

Lepší oblačnost než Maďarsko má už jen východní Turecko, Kurdistán a Írán. Tam máme pravděpodobnost téměř 100%, že zatmění bude pozorovatelné. V Indii je oblačnost už zase vyšší. Nicméně, když máme zatmění skoro přede dveřmi, nemá asi valný smysl jezdit tak daleko, zvláště, když jsou to oblasti někdy i nejisté.

Pokud se za zatměním nevypravíme, a zůstaneme v naší republice, pak vězte, že zatmění bude tím větší, čím budeme víc na jihu. Na severu Čech dojde také ke ztemnění, v Ústí n.L. bude v okamžiku největší fáze velikost zatmění ale jen 0,939. Pro "velikost tmy" je důležité, jaká část Slunce ještě svítí, čili kolik z tohoto čísla zbývá do jedničky. V Praze to bude již 0,953 a to v 11 hod. 42,4 min SEČ (čili ve 12:42,4 SELČ). V Plzni bude maximální fáze už 0,967 ve 12:41 SELČ a v Českých Budějovicích dokonce 0,982 ve 12:43 SELČ (tedy letního času). Tam už tedy bude tma pořádná! V největší fázi tam bude svítit jen 1,8% slunečního disku.

Nejlépe je zatmění vidět ze středu pásu totality a to nejen proto, že tam zatmění trvá nejdéle, ale i proto, že jsme dost daleko od vzduchu, na který ještě dopadají sluneční paprsky. Potom je dokola nad obzorem vidět úzký pás světla pocházející právě ze Sluncem nasvíceného vzduchu. Čím ho máme dál, tím méně nás ruší. Skutečná, hluboká noc to tedy není. Těsně před úplným zatměním jsou také někdy vidět "letící stíny", což jsou poslední paprsky Slunce omezené stíny hor na Měsíci tak, jak rychle nad námi Měsíc běží a jak je vymezuje.

CO POZOROVAT

Co uvidíme, záleží kromě počasí hlavně na našem stanovišti. Zatímco mimo pás totality uvidíme buď větší nebo menší srpeček Slunce a potažmo tedy menší či větší tmu, to, co je vidět při úplném zatmění, čili z pásu totality, se odlišuje od předchozího zásadním způsobem. Je to kvalitativní rozdíl. Lze vidět věci, jako např. sluneční koronu, které jinak vidět prostě nemůžeme, a to ani při nejlepším přístrojovém vybavení.

Při úplném zatmění Slunce se zcela setmí obloha, takže budou vidět planety a jasnější hvězdy, i když budou jen kousek od Slunce. Vlevo (čili na východ) od Slunce bude Regulus, pod ním Venuše. Vpravo, tedy na západ bude Merkur, u západního obzoru bude jasný Jupiter, nad ním Saturn. Nad jižním obzorem trošku k západu bude svítit nejjasnější hvězda naší oblohy, Sirius.

Těsně kolem Slunce mohou zářit protuberance, budou-li právě nějaké. Jsou to obrovské výrony (snad lze říci, že i výbuchy) žhavého slunečního plynu, které dosahují výšek až několika set tisíc kilometrů. Ty se pohybují dost přesně podél magnetických siločar. Proto mívají tak ladné tvary.

Do větší vzdálenosti od Slunce bude zářit jeho korona. Ta je v podstatě pozorovatelná jedině během úplných zatmění Slunce, protože její jas je asi milionkrát slabší než jas slunečního disku, tedy toho, co my pokládáme za "povrch" Slunce. Slunce totiž, jakožto hvězda, je plynná koule, která nemá žádný pevný povrch, všechny jeho fysikální parametry se mění postupně. Jeho hustota se zmenšuje od středu, kde dosahuje 146 násobku hustoty vody, což je několikanásobně víc než např. hustota zlata či uranu (asi 19x víc než voda), zatímco olovo je "jen" 11,3 krát hustší než voda. A přitom střed Slunce je plyn! Teplota ovšem dosahuje v těchto místech nám jinak nic neříkajících 15 milionů Kelvinů. Tato středová hustota postupně spojitě klesá až do korony, kde činí pouhých 10-11 (stomiliardtina!) hustoty zemské atmosféry. Přesto ale je sluneční korona velice žhavá, skoro milion kelvinů (K), zatímco viditelný povrch Slunce je "jen" <5 777°K (?2,5°K). I to stačí k tomu, aby roztavil naprosto všechny myslitelné látky a také, aby byl dost nebezpečný pro naše oči, jak brzy uvidíme dále.

Jas korony se rychle - a to zhruba s šestou mocninou vzdálenosti od Slunce - zeslabuje, nicméně je často viditelná až do vzdálenosti několika Slunečních poloměrů. Jak známo, sluneční aktivita, která byla objevena z dost pravidelného kolísání počtu slunečních skvrn, se odehrává v jedenáctiletých cyklech. V době slunečního minima, tedy v době, kdy je skvrn nejméně, je korona silně protáhlá v rovníkových oblastech Slunce, zatímco u slunečních pólů vystupují jen ojedinělé sluneční paprsky. Naproti tomu v době maxima sluneční činnosti je korona poměrně symetricky rozložena kolem celého slunečního disku. Záleží hlavně na rozložení magnetického pole. Minimum 23. cyklu nastalo v září 1996. Předpokládá se, že maximum bude asi v roce 2002. Nyní jsme tedy již na vzestupné fázi aktivity, takže korona by mohla být už dost kulatá.

Koronu pak dělíme na několik částí a to hlavně podle toho, jaké vydává spektrum. Nejdůležitější korony jsou K, F a L.

  • K-korona patří k vnitřní koroně. Má spojité (Kontinuální) spektrum díky tomu, že jde o rozptyl slunečního světla na volných elektronech, které díky obrovské teplotě mají rychlosti okolo 8 000 km za vteřinu. Dopplerovým efektem jsou pak sluneční spektrální čáry zcela rozmazány.
  • F-korona má normální sluneční spektrum, čili absorpční spektrální čáry, které 1814 objevil Josef Fraunhofer. Spektrum se tedy jmenuje podle něho. Jde o vnější část korony přecházející postupně do meziplanetárního prostoru a o rozptyl na prachových částicích.
  • L-korona září emisně ve spektrálních čarách (Liniích) vysoce ionisovaných atomů hlavně železa a vápníku. Jde o plynnou vnitřní část korony. Její příspěvek k celkovému jasu korony je ale jen okolo 1% .
Korona nezáří jen ve viditelném světle, a proto se pozoruje i v radiovém nebo naopak rentgenovém oboru, kde září třeba i dvacetpětkrát ionisované atomy železa.

Ze Slunce pak do okolního prostoru uniká sluneční vítr, rychlostmi od 400 do 1000 km za vteřinu. Jsou to protony a elektrony, které samozřejmě není vidět. Je to zhruba milion tun hmoty, které Slunce každou vteřinou takto ztrácí.

S jistou nadsázkou lze říci, že během slunečních zatmění vidíme jinak neviditelný obal naší životodárné hvězdy. Vzhledem k obrovským rozměrům tohoto obalu a krátkosti našeho pozorování nemáme možnost pozorovat jeho časové změny. Časové změny se pak odvozují z celé řady na sebe navazujících pozorování tak, jak byly postupně získávány podél celé dráhy stínu.

Odborníci ale radí, že si máme všímat i všeho živého, prostě přírody. Ta bude dost zmatena tím, že během letního, a doufejme, že i zářného dne, se náhle dost rychle setmí, nastane noc, ochladí se, a pak se zase rychle rozjasní. Zajímaví jsou prý hlavně ptáci, včetně domácích. Mnozí dokonce radí, že máme pozorovat i sami sebe. Tak prý je to úchvatné divadlo.

JAK POZOROVAT, ANEB JEDNO DŮLEŽITÉ VAROVÁNÍ!

Samozřejmě, že vše okolo budeme pozorovat našima očima. Jenže sítnice oka není vybavena receptory bolesti, takže nás neumí varovat, když na ní dopadá neviditelné, přesto ale škodlivé světlo. Byla by hrozná škoda, kdyby si někdo odnesl jako památku na toto zatmění trvalé poškození zraku. V nebezpečí jsou hlavně malé děti, které ještě nemají dostatečně dobře vyvinuté reflexy.

Sluneční záření v sobě obsahuje, kromě viditelného světla i infračervenou složku, která je "tepelné povahy". Lidově řečeno, hřeje, i když nic nevidíme a je schopna doslova uvařit část naší sítnice. Sluneční světlo dále obsahuje ultrafialové světlo, také neviditelné. To zase poničí, je-li dost silné, chemické reakce v sítnici, a navíc způsobuje šedý zákal (cataracta), takže může oči také trvale poškodit. Za normálního dne nám nebezpečí nehrozí, protože díky našim reflexům vždy od Slunce zrakem včas ucukneme. Při zatmění se ale rychle stmívá a například v okamžiku, kdy ze slunečního kotouče svítí už jen pouhé jeho jediné procento, je skoro tma. Přesto ale jas zbylého procenta slunečního disku nám může vypálit oči!! Je skoro tma, a přesto můžeme přijít o oči! Prostě, člověk nebyl "konstruován" na úplná zatmění Slunce. Vždyť, kdybychom za úplným zatměním nedojeli, sotva kdo z nás by ho v životě viděl. Odpusťte mi toto oftalmologické extempore, ale astronomové mají "k očím" blízko. Ostatně, první, kdo kvalitně popsal lidské oko, byl už zmíněný Johannes Kepler.

Pro pozorování tedy musíme používat nejrůznějších pomůcek. Nejlepší prý jsou svářečské brýle se sklem č.14. Když je nemáme, můžeme použít několik vrstev zcela černého filmu. Ale pozor! Je-li exponován a jsou na něm jakékoli obrázky, není už bezpečný. Někde je jasnější, jinde je tmavší. Totéž platí i o známém, silně očazeném skle. Muselo by být hodně velké, celé očazeno rovnoměrně a hlavně musíme si být jisti, že nám na něj nikdo, ale ani my sami, nesáhne. Tam pak by sklo mohlo světlo k naší škodě propouštět a neštěstí je na cestě. Filtr nesmí pouštět víc než asi 0,0003% dopadajícího světla. Ani několikeré sluneční brýle proto nelze doporučit.

V dnešní moderní době někteří lidé používají třeba i floppy disků (vlastních disků vyňatých z počítačových disket), nebo CD-ROMů. Podotýkám, že v obou případech je nutno zcela zalepit středový otvor! I když diskety v červené oblasti propouští více, takže vše vidíme do červena, nejsou moc vhodné, protože jejich optická kvalita není moc dobrá, takže vidíme neostře. To platí i o CD. Z těch jsou ale vhodné jen ty, které neobsahují hliníkový potah. CD s hliníkovým potahem nejsou zcela bezpečné.

Co je ale naprosto bezpečné, je promítat si obraz Slunce malinkou dírkou na papír, pokud možno co nejvíce vzdálený od té dírky. Je to princip známý jako Camera obscura. Obraz je ostrý, přiměřeně jasný a jeho sledování je zcela bezpečné. Lze vřele doporučit. K projekci lze také použít dalekohled. Zde by snad stálo za úvahu přidat se k někomu zkušenějšímu.

Co je však krajně nebezpečné, a to jsem si nechal na konec, je použití jakéhokoli filtru v okulárovém konci libovolného dalekohledu a to i tehdy, když se majitel bude tvářit jako odborník a filtr bude mít od profesionálního výrobce. Objektiv soustředí paprsky směrem k okuláru. Ty dopadnou na filtr, ten se pak díky absorpci tohoto světla postupně zahřeje a může náhle prasknout. Procházející paprsky pak beznadějně propálí vše, na co dopadnou, ať už je to papír nebo Vaše oko. Takže pozor! Pseudoodborníci vás tedy mohou zcela připravit o oči - přesně vzato jen o jedno oko, ale i to je nenahraditelná škoda!

Zatímco si tedy takto pečlivě musíme chránit oči během částečné fáze zákrytu, pak během úplného zatmění pozorujeme vše zcela bez ochrany, tedy přímo. Třeba i dalekohledem. Ostatně, vždyť je opravdu skoro úplná tma s hvězdnou "nocí". Pozor ale na okamžik konce úplné fáze, kdy náhle vyšlehne na okraji Slunce několik ostře zářících "perel". To už je ale po divadle. Ty "perly", zvané Bailyho, který je 1836 objevil, vznikají díky tomu, že okraj Měsíce je hornatý, takže první paprsky k nám doletí skrz měsíční údolí. Jeví se jako šňůra perel vroubící temný měsíční kotouč.

PAVUČINA (INTERNET)

V dnešní době má už spousta lidí k disposici internetové služby, z nichž webovské stránky jsou to, co často lidé myslí pod pojmem "Internet". Je samozřejmé, že k tak důležité věci, jakou zatmění je, se vytvoří množství stránek v nejrůznějších zemích světa. Tedy nejprve ty astronomické. Zde bych upozornil na první dvě, které obsahují opravdu množství dat. Jsou to: Důležité jsou stránky meteorologické. Tam hledejme to, co nám unikne v televisi (protože předpověď počasí v radiu, že bude proměnlivo, místy oblačno, nám asi moc nepomůže).

SOUVISLOST ZATMĚNÍ S KLEMENTINEM

Má tedy toto mimořádné zatmění vůbec nějakou souvislost s Klementinem? Možná, že mnoho z vás ji už tuší. Ve Starém, ale i v Novém matematickém sále jsou na stropě fresky, které znázorňují různé planetární soustavy (Ptolemaios, Koperník, Tycho, Riccioli) a vedle nich je znázorněno zatmění Slunce a Měsíce. Eclipsis Lunae a Eclipsis Terrae jsou nápisy, které výjevy doprovází. V překladu je to tedy zatmění Měsíce a zatmění Země a ne zatmění Slunce! Je to v pořádku? Pokud se na věc podíváme zcela logicky, tak ano. Tak jako Jupiterovy měsíčky zatmívají některé části Jupitera, tak i náš Měsíc zatmívá část povrchu Země. Je to tedy po logické stránce v pořádku. Dokonce dnes, v době kosmické techniky, jsou občas k vidění záběry z družic, kde je vidět vržený stín Měsíce na některou část naší planety. Přesně tak je to i vyobrazeno na doprovodné fresce. Ale copak měli Jezuité v 18. století, kdy fresky vznikaly, kosmickou techniku? No samozřejmě, že neměli. Měli ale správnou představivost, aby celý výjev znázornili "jaksi" z venku. Prostě, uměli astronomii a k té patří i prostorová představivost.

A tak si říkám: Ještě štěstí, že se do Prahy nepřijel na ty fresky podívat pan Erich von Däniken. Měl by o senzaci víc. Určitě by nechal Tovaryšstvo Ježíšovo létat v černých sutanách v jakýchsi mysteriosních kosmických raketách patřících mimozemským zeleným mužíčkům. Ale vzhledem k tomu, že to byli jedině a pouze pánové, asi by tím nedokázal ovlivnit lidský rod. Zřejmě by mu tedy v jeho hypotézách nepomohli.

Nevím, zdali ho na to nemám ještě pozvat. Určitě by to za tu legraci stálo.

ZPĚT K NAŠÍ HISTORII

Jak jsem slíbil, tak nyní mohu i udělat. Teprve nyní jsme vybaveni dostatečnými znalostmi, abychom vychutnali krásu středověkého textu kronikáře Františka Pražského. Skvělý překlad, který pořídila Doc. Dr. Marie Bláhová jsem si dovolil ještě dále okomentovat, coby astronom. Tu je:

František Pražský KRONIKA

(František Pražský, * asi 1290; + 3.3.1362, penitenciář Jana IV z Dražic, kronikář Karla IV; tuto kroniku sepsal kolem roku 1341.)

V kapitulním rukopise G 5, Archiv pražského hradu.

Kniha třetí, recenze druhá (čili B), kapitola XII, část druhá:

O ZATMĚNÍ SLUNCE VE VEČERNÍCH HODINÁCH NAZÍTŘÍ OKTÁVU PETRA A PAVLA

Léta Páně 1339 nazítří oktávu apoštolů Petra a Pavla [7. července] kolem nešporní hodiny se zatmělo Slunce. (Zatmění vrcholilo ve 13 hod., 33 min., 2 sec. SEČ). {U nás ale okolo 15:15 SEČ.} Protože pak se i v obecných kronikách děje zmínka o zatmění Slunce, je třeba přihlédnout též k jeho příčině. Zatmění je způsobováno tím, že se Měsíc položí mezi náš zrak a sluneční těleso, a toto se stává, kdykoli se oba zdroje světla spojí na jediné diametrální čáře, vedené od středu našeho zraku středem zdrojů světla {Světly se myslí jak Slunce, tak i Měsíc. Obojí byla tak zvaná luminofora.} nebo podle jejich středu blízko u krajní meze dvanácti stupňů vzdálenosti od středu průsečíku. {Středem průsečíku se myslí uzlová přímka měsíční dráhy, čili místo, kde měsíční dráha prosekává ekliptiku. Jde tedy o to, aby Měsíc byl při novu či úplňku maximálně 12 stupňů od uzlové přímky.} Zatmění Měsíce pak je způsobeno tím, že se zemské těleso položí na jedinou diametrální čáru, procházející středem Slunce, Země a Měsíce, a to se stává, kdykoli je Měsíc v úplňku a zároveň ve dvanácti stupních, pokud jde o vzdálenost průsečíku se sluneční drahou čili jeho zenit. {Zde samozřejmě nejde o zenit ve významu obzorníkových souřadnic, ale o uzel.} Tehdy se totiž dostane do stínu Země nebo její některé části a podle toho je zastiňován ve své velikosti. Zatmění Slunce a Měsíce se však podle různých zemských pásem ukazuje buď více nebo méně. Proto léta Páně 1323 [správně 1321], na den Jana a Pavla [26. června], o třetí hodině (počítáno dle kanonických hodin nebo podle tzv. nestejných hodin, kdy byl den od východu do západu slunce rozdělen na 12 hodin a noc rovněž na 12 hodin. Začátky hodin se určovaly podle délky stínu, který vrhal vzpřímený člověk nebo nějaký předmět na zem. V pramenech se tento způsob určování času objevuje do poloviny 14. století. V červnu tedy začínala první hodina asi ve 3 hod. SEČ, zmíněná třetí trvala asi od 6 hod. do půl osmé. Zatmění vrcholilo v 6 hod., 34 min, 8 sec. SEČ.) bylo v Čechách a sousedních zemích zatmění Slunce, v Římě však, kde jsem tehdy meškal, se neukázala žádná známka tohoto zatmění.

Dále, Slunce je čtvrté v pořadí planet, pod sebou má Měsíc, Merkura a Venuši, nad ním je Mars, Jupiter a Saturn. {Jde samozřejmě o geocentrické, Ptolemaiovské chápání vesmíru.} Pokud jde o velikost a sílu, je větší než všechny hvězdy a planety. Říká se totiž o něm, že je osmkrát větší než celá Země, {Ve skutečnosti je Slunce lineárně 109 krát větší, objemově 1 304 000 krát a hmotnostně 333 000 krát větší než Země}, že dodává světlo všem hvězdám, a že má spolu s nimi hlavní moc při vzniku všeho živého. Ke vzniku je totiž zapotřebí dvojí: teplo - pokud jde o vnější podobu, vlhko - pokud jde o hmotu. Slunci je přisuzována moc nad teplem, Měsíci však moc nad vlhkem. A tak pro podivuhodnou krásu a nevýslovné bohatství účinku těchto nebeských těles právem v nich musí být Bůh chválen a dobrořečen. ... ...

Slunce totiž jest - jak praví kterýsi doktor - oko světa, radost dne, okrasa nebes, ozdoba hvězd, míra časů, schopnost a životní síla všeho rodícího se, vládce planet, otec drahokamů, ba všech kovů. Samo totiž vysílá ze sebe uprostřed zvěrokruhu paprsky, které podle rozmanitého zamíření ozařují to, co je výše nebo níže. ... ....

Měsíc však je ozdoba noci, otec noci, dárce vlhkosti, vládce moře, míra času, soupeř Slunce, měnitel ovzduší. Vypůjčuje si světlo od Slunce, a jsa od něho buď blíže nebo dále, řídí jakost, v čemž je nám dosvědčena boží schopnost. A tak uvažujíce o velikosti a moci Stvořitele v přírodě i o působení těles, blahořečme svorně a chvalme jeho samého.

KRONIKY DOBY KARLA IV. Překlad z latiny Doc. Dr. Marie Bláhová, CSc, Svoboda, Praha 1987, str. 129.

Poznámky () nebo [] M. Bláhová, poznámky {} Z. Šíma. Poznámka k zatměním: (Z.Š.)

František Pražský mohl (teoreticky) vidět tato zatmění Slunce:

  1. 5. 9. 1290 prstencové (Anglie - Stř. Evropa - Kavkaz - Himaláj - Vietnam), šlo přes severnější část Čech [Praha 0,942; Ústí n.L. 0,956; Hr. Králové 0,947 - ne však už přes Č. Bud. 0,914; Řím 0,719]. Maximum bylo okolo 7:30 SEČ.
  2. 31. 1. 1310 prstencové (Španělsko - Stř. Evropa - Rusko), Slunce bylo nízko nad obzorem, max. fáze 0,876 v Ústí n.L., šlo přes Německo severně od nás. Maximum bylo okolo 14:50 SEČ.
  3. 26. 6. 1321 v textu zmiňované prstencové přecházející do úplného a naopak (ráno Evropa - Sibiř - Japonsko), šlo těsně severně od nás [Plzeň 0,989; Praha 0,988; Ústí n.L. 0,995; Brno 0,952; Řím jen 0,826]. Maximum bylo okolo 6:15 SEČ.
  4. 1323 žádné zatmění v Evropě nebylo
  5. 14. 5. 1333 prstencové (Kuba - Španělsko - Italie - Kavkaz), jižně od nás, [maximální fáze u nás jen asi 0,79; Řím 0, 983]. Maximum bylo okolo 16:05 SEČ.
  6. 7. 7. 1339 prstencové přecházející do úplného a naopak (Kanada - Grónsko - Stř. Evropa - Černé moře - Pakiskán), šlo přes nás [Plzeň 0,988; Praha 0,996; Ústí n.L. 0,991; Brno 0, 985; Řím jen 0,841]. Maximum bylo okolo 15:15 SEČ.
Za spočítání konkrétních parametrů zatmění děkuji Ing. J. Vondrákovi, DrSc.


Zdislav Šíma